Listopad 2014

"Jak budeš chtít ty"

28. listopadu 2014 v 9:14 | Alessa |  My Mental Processes
Největší kec.
On mi vykládá, jak to chce, že se mu to hrozně líbí a přemlouvá mě k tomu, ale vždycky to končí: "Ale jak budeš chtít ty :-* " -Ta pusinka na konci mě vždycky rozseká nejvíc.
Tak kdyby to bylo i na mě, tak by mě k tomu pomalu každej tejden nepřemlouval, ne?
Jasně, vztah je o kompromisech... ale když něco fakt nechci... tak i přesto to mám udělat? Taky bych ho nenutila do něčeho, co já chci a on by nechtěl. A nemyslím jen v sexu, myslím celkově.
Co jsme spolu začli chodit, přemlouval mě k sexu. Ale já prostě nechtěla hned na začátku. A on vždycky: "Jasně, je to i tvoje věc, týká se to nás obou, nechci tě do ničeho nutit." bla, bla bla... Ale za dva dny s tím přišel zase.
On prostě nepochopí, že čím víc mě někdo do něčeho nutí, tím větší odpor si k tomu vytvořím.


To pak když se máme vidět, mám chuť mu napsat ať nejezdí... jako třeba dnes.
Nevím, třeba jsem úplně blbá a moc to řešim... ale já prostě... achjo...
Nevím, jestli se mám smát těm jeho větám "nechci tě do ničeho nutit" nebo se smát...
Občas bych chtěla umět vypnout. Moje tělo by fungovalo, ale já bych byla mimo. Udělala bych, co by chtěl a bylo by to. To by třeba byl spokojenej... ne?


Rozdíl mezi mnou a bratrem? -Tokio Hotel and Kerli - Strange

27. listopadu 2014 v 15:02 | Alessa |  My Mental Processes

Největší rozdíl je hlavně v tom, že já jsem starší. Takže všechno odnesu já. A mnohem hůř než on.
On udělá stejnou věc jako já, trochu mu vynadá a je to ok.
Ale když to udělám já, občas mám fakt strach, že mě zabije.
Jasný, výhoda mladších sourozenců. Ale tohle už je trochu moc, ne?

Jemu zakáže počítač, on na něj stejně de, tak mu řekne ať ho vypne, ale on to samozřejmě neudělá. Ale nic se neděje.
Mě zakáže počítač, já se jen chci podívat na mejl kvůli brigádě, začne na mě hrozně řvát, sebere mi ntb a odnese ho pryč.

A i když jí naštve on, nakonec se dostane k tomu, že řve na mě a ne na něj.
Občas mám vážně chuť z tohohle světa už vypadnout. Ale to udělat nemůžu.

Křik, samej křik, nic jinýho pomalu doma neznám...

Zase jsem si poškrábala ruku žiletkou na holení...
Nevím, proč to dělám. Pak to jak blbeček přede všema schovávám. Ale v tý chvíli moc nepřemejšlim.
Ale myslím, že pořád lepší než normální žiletka, ne? Navíc po tomhle mi nezůstávají jizvy a účel to taky splňuje...


• Ti, co si ubližujou jsou padlí andělé, kteří na tomto světě už nechtějí být.
• Zranila jsem se sama, takže ty (už) nemůžeš.

Z minulosti do přítomnosti

26. listopadu 2014 v 20:57 | Mental Princess |  My Mental Processes
Takže tím bych tak nějak uzavřela mou minulost. Určitě se k ní někdy ještě vrátím a něco z ní zmíním nebo tak, ale...
nyní se konečně dostáváme do současnosti.


Sex vs. sex?

26. listopadu 2014 v 20:45 | Mental Princess |  My Mental Processes
Jak vidíš sex? Je ti jedno, s kým spíš, nebo k němu musíš něco cítit?
Původně jsem toto chtěla dát do článku Můj druhý vztah, protože to bylo v tom období... ale nakonec jsem udělala samostatný článek.
Myslím, že za tohle mě budeš odsuzovat, i já se za to odsuzuju.

2.sex - s "kamarádem" č.1 - ze školy, do kterýho jsem byla hrozně zamilovaná a on mi tvrdil, že mě taky miluje
3.sex - s "kamarádem" č.2 - s kterým mě seznámil jinej kamarád... hodně jsme spolu chodili ven, na diskotéky atd, atd. Asi po měsíci mi vykládal že mě miluje, že se mnou chce bejt atd atd... po TOM už se pomalu ani neozval. Teď nedávno mi psal, že mě chtěl a chce mě i teď. Viděla jsem se s nim a políbil mě. To jsem se nechala opět unést. Ale když mi pak napsal, že bych se mohla stavit k němu domů, nešla jsem.
4.sex - s řítelem č.1, s kterým jsem znova chodila
5.sex - toho lituju snad nejvíc. to vůbec netuším, proč jsem to udělala... asi jsem to chtěla zkusit s někým starším a on se mi celkem líbil. znala jsem ho asi měsíc. ano, bylo mu 40 a do dnes ho vídám. ano, vrcholek všech chyb v tomto článku.
6.sex - s přítelem č.3 - nynějším přítelem

V podstatě většina jsou chyby... 5. je největší, jak už jsem psala... 3. a 2. taky, protože jsem byla tak totálně blbá a naletěla jsem jim

Můj druhý vztah

26. listopadu 2014 v 19:53 | Mental Princess |  My Mental Processes
V 18 jsem se dala dohromady s kamarádem (přítel č.2), kterýho znám už od školky.
Jak jsem ho znala dlouho, všechno šlo celkem rychle... moje poprvé (ano, měla jsem sex až v 18. a co? já se za to nestydim. jsem na to pyšná, že jsem spala až s někým, koho jsem opravdu milovala, ne nějaký ty puberťácký vztahy na měsíc, kdy člověka ani pořádně nestihneš poznat)
Největším problémem bylo, že jak ho znala i mamka, nechávala ho u nás dost často spát. A ano, byl to problém. Tenkrát jsem to samozřejmě jako problém neviděla, byla jsem ráda.

Ale postupem času, jsem to pochopila. Byli jsme spolu až moc často. Třeba několik dní v kuse, celý dny...
To není asi zrovna ideální stav. Hlavněkdyž ho pak začne štvát, když si s někým chvilku píšete přes mobil, nebo chcete jít někam s kamarádkou, místo nějaký párty co on uspořádá.
Jasně, není asi zrovna fajn, když jsem s klukem a píšu si s někým na mobilu... ale když jsem s ním třeba týden 24 hodin denně? Tak kdy se pak s někým mám na něčem domluvit? Nebo tak? Nebo mi přišla sms od mamky a já si jí jen přečetla a už vrhal vražedný pohledy...

A nejlepší bylo, když jsem se s kamarádkou domluvila na nějaký akci, on o tom věděl dva týdny dopředu, pak si pár dní předtim vymyslel párty kam pozval kamarády a byl naštvanej, že tam s nim nechci jít. Navíc jsem si s jeho kamarádama zrovna moc nerozumněla. Nemluvě o jeho sestře, která byla skoro stejně stará jako já.

Takže v podstatě pak už jsem nedělala nic jiného, než že jsem se s ním dohadovala, nebo jsem se hrozně bála, kdy zase něco "provedu" že se pohádáme.

A pak, přišel největší problém. Začal mě nutit do sexu. Zpočátku jen občas, ale pak to bylo čím dál častější. Pak už jsem nesnášela každej jeho dotek.

Radši jsem chodila ven s kamarády, než abych šla za ním.
Po rozchodu s přítelem č.1, jsme se asi půl roku nebavili, a pak zase normálně jo. Občas jsme někam zašli a pokecali. Pořád jsem ho měla ráda a záleželo mi na něm.
Jenže teď jsme se začli vídat víc. On se domě zase zamiloval a říkal že ještě víc, než předtim. Byl hrozně milej, pozornej... jeho slova mě vždycky hrozně potěšili.
Takže s přítelem č.2 jsme si dali pauzu.
Chvilku jsme spolu chodili, spala jsem s ním... jenže pak jsem zjistila, že je stejnej jako předtím. Vrátila jsem se k tamtomu.

Asi po dvou měsících jsem ale poznala přítele č.3, z kterýho jsem byla úplně hotová. Po týdnu, co jsme se vídali i s kamarády (byli jsme taková partička) každý den, mě políbil. Tím to vnímal jako začátek vztahu. Problém byl, že já jsem to tak rychle neplánovala, nejdřív jsem se chtěla rozejít s přítelem č.2. Ale nevěděla jsem jak.
Asi po týdnu jsem se sešla s přítelem č.3. Na přivítanou mě políbil, já už nic necítila, v podstatě jsem ho odstrčila.
A rozešli jsme se.

Můj první vztah

26. listopadu 2014 v 19:34 | Mental Princess |  My Mental Processes
S prvním klukem jsem chodila, když mi bylo 15, myslím. On byl... o 2nebo o tři roky starší.
Původně chtěl mojí sestřenici a já mu pomáhala jí dostat. Nakonec to dopadlo tak, že sme chodili spolu.
Byla jsem tenkrát asi ještě dost mladá a nepřipravená na vztah,moc to nešlo a dělala jsem kraviny. A on byl dost žárlivej.
A asi jsem ho neměla tolik ráda jak jsem si myslela... za celou dobu jsem ho prostě nedokázala políbit.
Jasně, říkáš si... co je na puse? Jenže prostě... pro mě to bylo něco... důležitýho.
Po necelým půl roce mě to přestalo bavit. Ale neměla jsem odvahu mu to říct, takžejsem to udělala tak, že se on rozešel se mnou.

Moje první pusa (myslím pusa jako polibek, ne prostě jen takový to... mlask a čau)
Byla s jedním... "kamarádem" s kterým jsme měli hrozně vtipnej vztah... on bydlel ve městě, kam jsme jezdili s mamkou za jejíma rodičema.
Vždycky jsme jeden chtěl druhýho, zrovna když ten druhej někoho měl. A když jsme zrovna oba byli volní, tak to vždycky nějak... nevím, prostě to nikdy nedopadlo. Do teď jsme přátelé.

Od narození

26. listopadu 2014 v 14:00 | Mental Princess |  My Mental Processes
Když jsem se narodila, bydleli jsme s rodiči u babičky a dvou tet i s jejich 3 dětma. Bratránci byli oba o rok starší, sestřenice o dva měsíce mladší.
Jak babička, tak teta na mamku byly vždycky hnusný a zlý. A mě taky neměly moc v lásce. Ani bratránci. Dělali mi různý naschváli a vždycky jsem to od tet schytala já nebo mamka, že mě nehlídá, nebo když mě od někud strčili, že jsem spadla, řekli, že si mě má hlídat atd.
Když mamka čekala druhý dítě, to mi byly dva roky, rozhodla se utýct zpátky ke svojí mamce. Nenápadně posílala balíčky aspoň s pár kouskama oblečení, nějaký hračky atd, aby jsme tam něco měli. Pak jsme jakože šli na procházku a odjeli jsme. Prostě útěk.

Narodil se můj brácha. Táta nás chtěl zpět, ještě než se brácha narodil, ale on se ještě narodil ve městě u babičky. Potom se teda s mamkou dohodli, že budou bydlet spolu samy. Takže našli byt, několik kilometrů od jeho rodiny, takže jsme tam dost často jezdili.

Nástup do školy byl fajn, všichni sme se tam spolu bavili. Do té páté třídy to bylo skvělý. V šesté nás různě rozhazovali a já skončila ve třídě s největšíma grázlama a bez nejlepší kamarádky a kamaráda, s kterýma jsme na prvním stupni tvořili trojku.
Děcka si tam navzájem nadávali a ubližovali, bála jsem se tam chodit, takže jsem hledala různé výmluvy proč tam nejít. Samozřejmě tím jsem to ještě zhoršila, všichni se obrátili proti mě. Nic jsem nenáviděla víc, než školu, každý ráno jsem se hrozně bála, bylo mi hrozně blbě. Mamce jsem se bála to říct.
Navíc si tam na mě zasedla jedna učitelka, když viděla jméno na písemce nebo tak, automaticky psala 5, občas teda 4, aby se neřeklo. Furt do mě při hodinách ryla a ostatní se smáli.
Tak to bylo až do konce základky, i když v 9. třídě nás zase rozhazovali a ze tří tříd udělali dvě. Tím se samozřejmě nic nezměnilo.
Mamka na mě byla vždycky hrozně naštvaná že tam nechodim a jelikož je cholerik po dědovi, dost mě mlátila. Občas jsem měla po rukách hrozný jizvy, modřiny...

Prvák na střední škole, jsem doufala, že bude nový začátek. Bohužel, jsem opět chytla třídu plnou egoistických zlých debilů. S pár holkama jsem se tam bavila, hlavně s jednou. Tu jsem brala jako sestru, se vším jsem se jí svěřovala.
Jenže ze základky jsem si odnesla to, že když byl nějakej problém s těma spolužákama a bála jsem se tam jít, prostě jsem nešla... takže tam jsem taky moc nechodila, nesnášela jsem jejich posměšky.
Takže jsem na té škole měla další problémy, jako učitelky, zameškané hodiny, atd...
Mamka šílela ještě víc. Hrozně jsem se jí bála. Měla jsem strach jí cokoli říct, jak tomu bylo už i na té základce. Vím, že ne té střední mě prvně chytla za vlasy a já měla pocit, že mi urve hlavu. Tenkrát jsem se taky pokusila předávkovat.
V druhém ročníku přišla další rána... umřel mi táta. Ten sice taky většinou jen křičel. A nebyl moc doma, měl těžkou práci. Ale samozřejmě jsem ho měla ráda, zhroutila jsem se. Nedělala jsem nic jiného, než že jsem ležela a brečela. Ani jsem nejedla.
Na začátku 3. ročníku, kdy jsem ještě musela dodělat známky z 2., abych měla uzavřený školní rok, mi ta "kamarádka" vrazila kudlu do zad. Řekla jsem si... fajn, si taková, nemusim tady bejt. A rozhodla jsem se přejít na jinou školu. Bohužel ředitel byl idiot a když se dozvěděl, že chci přejít, řekl mi, že mi neuzavře školní rok. Takže jsem kvůli tomu propadla. Takže na té jiné škole jsem šla opět do druháku.

Na nové škole to bylo fajn, spolužáci byli v pohodě. Konečně dobrá třída. Jenže se mi tam nechtělo chodit, jak jsem si odnesla z dřívějších let. Navíc to byl obor, který jsem nesnášela z předchozí školy, protože mi ho zhnusili tak neuvěřitelným způsobem... na praxi jsem prostě nechodila skoro vůbec. Odešla jsem. Ano, hrozná chyba, vím. 3 roky ve škole a odejdu bez výučáku...
Někdy v té době i mi zemřela kočička, kterou jsem měla cca 8 let, největší mazel, to byste nevěřili. Byla furt u mě, kam jsem šla já, šla i ona. Beze mě byla nešťastná a když jsem od někud přišla, hrozně mě vítala.

Další škola. Konečně obor, který jsem tak hrozně milovala, bavil mě, chtěla jsem to. Ovšem opět problém.Třída plná holek, většina naprostý vypatlaný krávy.
Byla jsem nějak delší dobu nemocná, pak jsem řekla něco o pomluvách, protože mě tam jedna holka strašně pomlouvala a už to jelo. Samozřejmě se do mě pustili všechny. Bylo to snad ještě horší než na tý první střední. Určitě to bylo horší. Domluvila jsem si přestup na jinou školu, ale musela jsem si domluvit zkoušky abych měla známky. Doufala jsem, že budu moct přestoupit hned a známky si dodělat až tam, ale musela jsem vydržet do konce pololetí, což byli dva měsíce. Řekla jsem si, že si seženu omluvenku a budu tam chodit jen na zkoušky a to v podstatě šlo. Jenže pak jsem neměla nějaký lejstro nebo co, takže zkoušky co jsem měla ten týden, jsem dělat nemohla. Pak učitelka chtěla, abych si písemku šla napsat do hodiny, což jsem samozřejmě odmítla. Ano, další kravina...

Rok 2014. Po stěhování do toho města, kam jsme s mamkou utekli, když jsem byla malá. Bohužel, babička už umřela, což jsem taky oplakávala hrozně dlouho, zbožňovala jsem jí. Měla jsem jí ze všech prarodičů nejradši.
Zase jiný obor. Ale na ten jsem šla, s plánem, že po chvíli přejdu na ten, na kterém jsem byla minulí rok, protože když jsem posílala přihlášku, nebylo už místo. Jenže tenhle obor mě celkem baví,navíc ve třídě jsou super lidi, takže teĎ nevím. Asi zůstanu...
Každopádně opět dělám stejnou kravinu, která mi zůstala z té základky... a čím dýl jsem doma, tím se mi tam míň chce, tím víc mám strach z toho co mi řeknou učitelé, z dohánění látky a tak...
Ale tentokrát už to nesmim posr*t, zítra jdu!

26. listopadu 2014 v 13:05 | Mental Princess |  My Mental Processes
Je mi 20 let. Už mám za sebou třetí stěhování. 3 Vztahy, když vezmeme v potaz to, že s jedním z nich jsem chodila dvakrát, tak 4...
Toto je deník holky, která v podstatě neví kdo jde. Ale ví, že má dvě osobnosti, pod kterými i budu podepisovat články.

Alessa - Která převládala zhruba od 11 do 18 let, nyní je uzavřená hluboko uvnitř, bohužel se jí občas podaří uniknout.

Mental Princess - Ta, která vždycky když Alessa unikne, zavře se před světem a když pak opět otevře dveře, má na rtech ten známý falešný úsměv. Miluje lidi kolem sebe (paradoxně jsou to většinou oni, kteří pomohou Alesse na povrch). Proto nosí tuto masku.
Ale občas sebere tolik odvahy a masku sundá. Na chvilku, když si je jistá, že v tento moment dokáže být opravdu šťastná. Po té si zase vezme svůj štít.



Kdo jsem?

25. listopadu 2014 v 22:29 | Mental Princess |  My Mental Processes
Tenhle blog jsem si založila jako deník. -Anonymní deník. Nikdy se nedozvíš, jak vypadám.
Je mi 20. Žiju s matkou a mladším bratrem.
Půl roku mám přítele. Jsem s ním šťastná, ale občas mi přijde, že mám tendenci kazit si vztahy.
Dělat si život zajímavějším. Jako by už to všechno co prožívám nestačilo.
Občas si přijdu jako úplnej psychopat, když se naštvu kvůli nějaký kravině, nebo rozbrečim, pak nenávidim celej svět a vidím všechno černě, řežu se... ale takovou mě NIKDO nezná. A kam jinam se z toho mám vypsat?
Vítej v mém světě...